Blasfémie: Když si dítě hraje na dospělého správce
Tradiční náboženský výklad udělal ze slova blasfémie (běžně překládaného jako „rouhání“) sprosté slovo, urážku Boha nebo tabuizovaný náboženský zločin, za který hrozí věčný trest. Pokud se však podíváme na původní řecké kódování a logiku textů bez dogmatického sádrokartonu, zjišťujeme, že nejde o urážku citů, ale o neoprávněné přisvojení si pravomocí.
Blasfémie (blasphēmia) v praxi označuje stav, kdy nezralý jedinec předstírá dospělou autoritu, kterou ve skutečnosti nemá, a podle toho jedná.
Dítě s pyrotechnikou
Představte si malé dítě, které najde krabici s profesionální pyrotechnikou. Deklaruje všem kolem, že je plně zodpovědné, rozumí fyzice i chemii a ví přesně, co dělá. Ve skutečnosti však nemá motorické schopnosti ani znalosti, jak s takovým materiálem zacházet. Jakýkoliv jeho zásah nevyhnutelně končí úrazem a škodou.
Přesně to je podstata blasfémie:
-
Předčasný nárok: Jedinec si přisvojuje právo rozhodovat o věcech, k nimž nemá dostatečnou kognitivní kapacitu ani nadhled.
-
Samo-jmenování do role: Vydává své dětinské představy, iluze a výmysly za absolutní řád a snaží se jimi řídit ostatní.
-
Ignorování reality: Namísto toho, aby přiznal svou nezralost a prošel přirozeným vývojem, tváří se jako plně kompetentní správce.
Proč to není o „uraženém Bohu“?
Představa, že se Stvořitel vesmíru „urazí“, když někdo řekne nepředložené slovo, je dětinská projekce. Skutečným problémem blasfémie je fakt, že jedinec svým jednáním poškozuje sám sebe i svoje okolí. Snaží se manipulovat s prvky reality, kterým nerozumí, a vytváří tím jen zmatek a škody.
Cestou ven z tohoto stavu není strach z trestu ani slepá poslušnost, ale poctivé přiznání vlastní fáze vývoje. Teprve když si člověk přestane hrát na dospělého a projde poctivým procesem zrání, získává skutenou autoritu a schopnost tvořit věci, které mají trvalou hodnotu.