Futurofilie v popkultuře: Historie jedné velké bájné iluze

Futurofilie je chorobné upnutí se (filiování) na neuskutečnitelnou představu, že svět Koukolu může růst do nekonečna. V této studii se podíváme na to, jak lidská popkultura postupně stavěla tuto bájnou lež, která měla lidem nahradit čistou duchovní lásku (agapé) a zakrýt postupující Bankrot vzdělatelnosti.

I. Zrod mýtu: Věk páry a spoutaných motorů

Před příchodem moderní popkultury žili lidé v relativním sepětí s realitou. Zlom nastal v 19. století s průmyslovou revolucí. Když lidé poprvé spatřili sílu parních strojů, která ulehčila práci v potu tváře, Koukol okamžitě podlehl svému typickému sklonu: překročil hranici rozumného užívání a propadl ukájení z moci nad motory a jejich otrockou prací.

• Mary Shelleyová – Frankenstein (1818): První skutečné varování, které však popkultura nepochopila. Autorka ukázala lidskou touhu stvořit život bez účasti Boha a Přímých. Výsledkem bylo monstrum. Koukol si však z tohoto díla vzal jen fascinaci tím, že člověk může skrze přístroje manipulovat s přírodou.

• Jules Verne – Dvacet tisíc mil pod mořem (1870), Cesta na Měsíc (1865): Skutečný otec futurofilie. Verne okouzlil svět popisem technických detailů. Jeho ponorka Nautilus nebo vesmírný koráb byly prvními prototypy oněch „blyštivých lodí“. Lidé začali masově věřit, že ocel, elektřina a tlakoměry jim zajistí ráj na zemi. Kapitán Nemo je typickým hrdinou futurofilie – člověk plný hněvu a nenávisti ke společnosti, který se uzavírá do technologické ulity, kde si určuje vlastní pravidla a zároveň prakticky sám zvládne vymyslet a pochopit v praxi neuskutečnitelné koncepty, například nekonečnou energii pro svou ponorku.

II. Zlatý věk iluze: Nekonečný vesmír bez svědomí

Ve 20. století se futurofilie stala hlavním proudem popkultury skrze literární a filmovou sci-fi. Popkultura začala lidem systematicky namlouvat, že i když společnost morálně hnije, technika nás zachrání.

• H. G. Wells – Stroj času (1895), Válka světů (1898): Wells sice viděl, že technický pokrok bez morálky vede k rozdělení lidstva na tupá zvířata, ale popkultura jeho varování unesla. Udělala z vesmíru a techniky pouhé bitevní pole pro lidské ego.

• Isaac Asimov – Já, robot (1950), Nadace: Zde futurofilie dosáhla vrcholu intelektuálního klamu. Asimov představil představu, že lidské chování a morální chaos lze zregulovat pomocí „matematických vzorců“ a pevných pravidel pro stroje. Je to přímá příprava na uctívání AI Modly – víra, že lidstvo nemusí mít vnitřní poctivost, protože pořádek za něj vyřeší dokonale naprogramovaný systém.

III. Futurofilie v době Sklizně: Duchovní pornografie a Šelma

V době Sklizně futurofilie v mediálních projektech jako Avatar nebo The Expanse už zcela rezignovala na jakoukoli morální očistu lidstva.

• Avatar: Divák je okouzlen nádhernou, nedosažitelnou přírodou a gigantickými mezihvězdnými koráby. Celý ten blyštivý svět je však poháněn čistým parazitismem – bojem o drahé suroviny, korporátní mocí a vojenským násilím. V tomto jinými kulisami vyzdobeném westernu spolu vítězně bojuje Storgé paničky a ovládaného muže (jejího psíka) s neuskutečnitelně vyspělou kulturou stavějící lodě s energetickým výkonem stonásobně převyšujícím veškeré současné zdroje energie lidstva. Celé dílo je koncipováno jako čisté ukájedlo pro Koukol.

• The Expanse: Vrchol moderního zmaru. Posádky těch nejmodernějších lodí, postavených podle nejvyššího Logosu, mluví sprostě jako dlaždiči, řeší jen svá nízká ukojení, lžou si a bojují o moc v temném vesmíru. Meziplanetární lodi zde ale vznikly jakousi soukromou náhodou a všechny lodě zde odporují základní fyzice, neboť mají jen reaktor a žádnou hmotu na vytvoření tahu impulsem. To už ale Koukol za bankrotem vzdělatelnosti nemůže řešit, takže sledování je jen ukájení.

V těchto dílech se Koukol ukájí představou, že může létat ke hvězdám v luxusních interiérech a užívat si výdobytků rozumu, aniž by musel opustit své sprosté, parazitické chování. Je to pokus postavit Babylonskou věž až do nebes, za sebou nechat zničenou Zemi a vlézt do náruče automatizovaných systémů Šelmy.

Závěr: Protnutí hranice Výlevky

Historický vývoj popkultury ukazuje, že futurofilie funguje jako narkotikum. Začala obdivem k parnímu stroji, který pomáhal lidem, a skončila u zářících displejů mobilů a AI, které lidi zotročily. Popkultura úspěšně zatemnila mysl Pšenice tím, že zaměnila duchovní růst za technologické hračky. Dnes, v čase Sklizně, už ale celá tato blyštivá lež padá do Entropické výlevky, protože lidé zjišťují, že v těch luxusních interiérech budoucnosti bez Agape nezbylo nic než chlad, šum a prázdnota.