6

LÁSKA, definice lásky, druhy lásky

Přečteno 118 krát.

EROS

Když se řekne „láska“, v 95% případů máme na mysli lásku erotickou, intersexuální, tělesnou. Jedná se o tělesný jev. Bez vzájemné erotické přitažlivosti bychom se těžko rozmnožovali. Bez erosu by se běh světa zastavil. Erotická láska je absolutně podmíněná. Protějšek musí splňovat předpoklady, aby se eros (přitažlivost) dostavil.

Pokud se tělo rozhodne pro jednoho konkrétního partnera, lidé pro to používají termín „pravá láska“. V tomto okamžiku jakoby člověk nevnímá jen erotickou přitažlivost, ale chce trávit čas s jedním konkrétním protějškem. Proto lidé vnímají tuto část Erosu jako hodnotnější a vznešenější.
Láska Eros je tedy mechanizmus Mocností, který se vymyká svobodné vůli člověka. Často jsou Mocnosti okultními rituály vzývány, aby eros vyvolaly, nebo zničily, čímž se člověk zaplétá do posednutí a služby démonům. Bůh lásku Eros u lidí nepřivolává ani neovlivňuje, neboť by tím manipuloval jejich svobodnou vůlí. Pouze může poskytnout vhodné podmínky a napomínání, aby se člověk mohl chovat alespoň částečně spravedlivě.

PHILIA

Philia po člověku požaduje ctnost, rovnost a pochopení lidí, věcí a souvislostí.

Philo je řecká předpona nebo přípona naznačující náklonnost (lásku) k někomu, nebo něčemu. Např.: filologie – láska ke slovům, jazykověda; filadelfie – bratrská láska; filosofie – láska k řečnickým, slovním a myšlenkovým obratům; filantropie – láska k člověku, charita, atd. V moderní řečtině philia znamená věrnost přátelům, obci nebo zemi. Philia po člověku požaduje ctnost, rovnost a pochopení lidí, věcí a souvislostí.

Existují ještě jiná řecká slůvka jako STROGE, což znamená zalíbení, náklonnost, sympatie např. rodičů k dětem, nebo XENIA což je pohostinnost. Jde o lásku podmíněnou a řídí se tělesným rozumem. Máme náklonost k tomu, co nás uspokojuje, co nám přináší zábavu, co nám dá pocit bezpečí, co nám dává různé výhody.

Do této kategorie spadá i napodobenina křesťanské lásky k Pravdě, což je tolerantní superláska ke všemu, co je lidskému tělu příjemné. Na základě této „lásky“ mohou lidé přijímat falešné křesťanství Cíkrevních Organizací a Rezervací pro křesťany a všelijaká falešná učení prostě pouze proto, „že jim to vyhovuje a cítí to jako příjemné“.

AGAPÉ

Dávám vám nové přikázání: „Milujte jedni druhé. Milujte jedni druhé, jako jsem já miloval vás.

Svatá láska, která se raduje z Pravdy. Význam slov se v každém jazyce neustále posouvá. V moderní řečtině naše „Miluji Tě“ je „s’agapo“. Tam jistě slyšíte „agapé“. Řečtina vymezuje (definuje) nesobeckou lásku bez podmínek, která dává, aniž něco očekává zpět.

V Novém zákoně je láska bez podmínek vyjádřena podstatným jménem – „agapé“, nebo slovesem – „agapao“:

Dávám vám nové přikázání: „Milujte jedni druhé. Milujte jedni druhé, jako jsem já miloval vás. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, když budete mít lásku jedni k druhým.“ (J 13:34-35)

Kristovo agapé přichází jako nové přikázání nové smlouvy. Stará smlouva tento nový druh lásky nemohla znát, protože teprve Kristus nám dal nové přikázání: „Milujte jedni druhé, jako jsem já miloval vás“. Bůh nás bezpodmínečně miloval, když jsme ještě byli hříšní, nehodní, vzpurní a vůbec jsme Boha nehledali. Boží syn Ježíš obětoval svůj život, aniž bychom po Bohu toužili:

Jestliže jsme ještě jako nepřátelé byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, čím spíše nás, již smířené, zachrání jeho život! (Ř 5:10)

Agapé vyjadřuje křesťanskou lásku, která je nanejvýš obětavá a neřídí se tělesným rozumem. Nikdo z kristovců nemůže milovat v takovém rozsahu jako miluje Ježíš Kristus, neboť je svým tělesnem velmi omezen. Ježíš nám ale nepřikazuje „milujte tak moc, v takovém rozsahu, tak extenzivně jako já“, ale „milujte tak, (tj. stejným způsobem), jako jsem já miloval vás“, tj. bez podmínek.

Agapé není láska bezbřehá, ale raduje se z Pravdy

Nepramení-li křesťanská láska v Bohu samotném, potom nemůžeme hovořit o lásce – agapé. Nezamněnujme jí tedy se superláskou, která je jen postojem, kdy milujeme naprosto vše. Včetně věcí Bohu odporných a včetně učení Satana.

Svět nechápe a nemůže chápat Kristovu vykupitelskou bezpodmínečnou lásku. Svět bez Krista a bez Ducha Svatého, ze své tělesné podstaty nezná a nemůže znát agapé. Přirozená lidská povaha, na rozdíl od Krista, umí milovat jen podmínečně. Projevovat kristovskou lásku není pro křesťana otázkou volby – zda chce nebo nechce milovat druhé, ale je to naše povinnost – nové přikázání.

Můžete namítnout, že i dnes žijí všude kolem nás nevěřící lidé, kteří projevují nezištnou pomoc obětem přírodních katastrof a nejrůznějších neštěstí.

Tisíce organizací a dobrovolníků nabízejí humanitární pomoc všude tam, kde lidské svědomí a soucit nemá prostředky, jak utrpení zmírnit. Všechny projevy solidarity a určitého sebeobětování, dříve i dnes, patří do kategorie lásky filadelfie (philia).

Vlastnosti jako je svědomí, soucit a štědrost jsou Božím darem všem, tedy i přirozeným lidem, ale nejsou motivovány Kristovou láskou k nám. Tento druh lásky nevzdává slávu a čest Kristu, nýbrž člověku nebo organizaci. Tato láska je částečně přístupná i pro jiná vyšší stvoření na Zemi.

Humanitní, filadelfská láska je pro uspořádání společnosti nezbytná, dobrá a záslužná. Je to Boží dar, ale pokud chybí vertikála kříže – láska k Bohu a horizontála kříže – láska k bližnímu, která nenabízí trvalou záchranu, jde jen o dočasnou, pozemskou tělesnou úlevu, která nemá z pohledu věčnosti trvalou hodnotu.

Humánnost je podmíněna přirozeným zákonem tj. svědomím, a je podporována povinností, která je vymáhána zákonem. Agapé je výsledkem vnitřního působení Ducha svatého, které vede k ochotě projevovat lásku k Bohu a bližním všude tam, kde končí litera zákona a povinnost. Starosmluvní Boží lid nemohl milovat bezpodmínečnou láskou jako Kristus, protože stará smlouva příchod Krista teprve slibovala a očekávala. Stará smlouva neznala bezpodmínečnou lásku agapé, protože Kristus ještě nevyjevil v čase a prostoru svoji věčnou agapé – bezpodmínečnou oběť za hříchy svého lidu. Stará smlouva vyžadovala dokonalé plnění zákona. Ten mohl splnit jen Kristus. Stará smlouva slíbila věčnou Boží spásu všem těm, kdo věřili, spoléhali a čekali na budoucí příchod Mesiáše a Boží milosrdenství – milost:

Hospodin má zalíbení v těch, kdo se ho bojí, v těch, kdo čekají na jeho milosrdenství. (Ž 147:11)

Nová smlouva člověka vysvobozuje od zákona smrti. I pro nás platí to, co říká Pavel:

Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona – i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus. (1K 9:21)

Je rozdíl mezi právním dodržováním litery zákona, a motivováním samotným Kristem, v němž jsme uschováni, totiž pokřtěni. Dnes k nám nemluví litera zákona, ale Kristus sám:

Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky. (Žd 1:1-2)

Mojžíš prorokoval, koho má Izrael poslouchat:

Hospodin, tvůj Bůh, ti povolá z tvého středu, z tvých bratří, proroka [Ježíše] jako jsem já. Jeho budete poslouchat. (Dt 18:15)

Teprve Kristus představil nový, dokonalý zákon milosti. On sám se stal novým, věčným knězem, a tím překonal starou smlouvu i zákon. On se stal naším novým zákonodárcem i soudcem; On je naším zákonem a standartem lásky:

Avšak mění-li se kněžství, nutně nastává i změna zákona. (Žd 7:12)

Ježíš se před očima Petra, Jakuba a Jana proměnil do oslnivé slávy:

Tu přišel oblak a zastínil je [Ježíše, Mojžíše, Eliáše, Petra, Jakuba a Jana] a z oblaku se ozval hlas: „Toto jest můj milovaný Syn, toho poslouchejte.“ Když se pak rychle rozhlédli, neviděli u sebe již nikoho jiného, než Ježíše samotného. (Mk 9:7-8)

Mojžíš (Zákon) i Eliáš (proroci) ustoupili, aby uvolnili cestu Ježíši, na kterého neustále ukazovali. Evangelia popisují naplnění staré smlouvy a nástup nové smlouvy. Stará smlouva, včetně Desatera, se stala vyvýšením Krista příliš nízkým standartem pro církev, Boží tělo a chrám, v němž přebývá Duch svatý:

Slyšeli jste, že bylo řečeno: „Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.“ Já však pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec… (Mt 5:43-48)

Ježíš rozlišuje dva druhy lásky.

Ta první je jistá náklonnost, kterou dobře znají pohané i celníci se svědomím, prostě všichni přirození lidé. Vybíráme si životního partnera podle krásy, zdraví, schopností a přitažlivosti. Totéž platí o našich kamarádech. Svoje děti milujeme, protože jsou naše. Nesympatickým lidem se přirozeně vyhýbáme atd. Na podmíněné náklonnosti není nic špatného. Přirozená náklonnost není sama o sobě hříšná. Tuto přirozenou podmíněnou náklonnost ale nemůžeme zaměňovat za bezpodmínečnou lásku – agapé, kterou nám představil skrze novou smlouvu Pán Ježíš Kristus. Agapé je láska, která má naprosto jinou kvalitu:
* Vždyť i Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu. Byl usmrcen v těle, ale obživen Duchem. (1Pt 3:18)

Zde vidíme projev nejvyšší lásky bez podmínek. Spravedlivý obětoval sám sebe za nespravedlivé. Ježíš Kristus zemřel za své nepřátele! Pokud jsme žili bez Boha a Krista, byli jsme poslušní Satana a jeho démonů:
* v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu. (Ef 2:2)

Ježíš Kristus svým životem představil bezbožnému světu princip nové lásky, jenž byl v době staré smlouvy naprosto neznámý. Mojžíšovský zákon, včetně desatera, sloužil smrti, nezůstal tedy nejvyšším mravním kodexem navždy. Tím nejvyšším mravním kodexem se stal sám Ježíš Kristus (1K 9:21) a jeho učení skrze apoštoly. S Jeho příchodem, ukřižováním, zmrtvýchvstáním a nanebevstoupením se vše změnilo. Svojí smrtí Kristus dokonal dílo spásy, vzkříšený se vrátil k Otci, usedl po Boží pravici a vládne svému lidu. Místo po Boží pravici není místem, kde Král králů a Pán Pánů odpočívá, ale je místem výkonné moci. On je příčinou smíření člověka s Bohem a jen On je zdrojem agapé lásky, která se stala novým přikázáním:
* ‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe‘. (Lk 10:27)

Bez Kristova kříže nemůže žádný člověk milovat láskou agapé.

Plné pochopení principu agapé je možné jen na základě poznání Božího syna a slova, které nám bylo svěřeno:
* V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat. (1J 4:9-11)