V jedné pohádce se píše o velrybě, která uvízla na mělčině. Celé roky se nemohla potopit, a lidé si zvykli na to, že po jejím hřbetě můžou přecházet jako po mostě. Přecházeli, jezdili po velrybím hřbetě povozy. A jak čas běžel, začali ten most vnímat jako neotřesitelnou jistotu. Každý den byl tady, nic se nezměnilo.
V jedné pohádce se píše o velrybě, která uvízla na mělčině. Celé roky se nemohla potopit, a lidé si zvykli na to, že po jejím hřbetě můžou přecházet jako po mostě.
Lidé věřili, že velryba je bezmocná.Tento obraz se velmi podobá tomu, jak lidé v dnešní době vnímají Boha. Žijí v přesvědčení, že daný stav věcí se nezmění. Že čas poplyne prostě donekonečna dál a lidé budou stále více porušovat Bohem dané principy, šlapat po nich a žádné důsledky nepřijdou. Velryba v pohádce se nakonec dočkala vysvobození. Najednou odplula do hlubiny a přišlo to tak rychle, že lidé, kteří byli na jejim hřbetě, nestihli utéct a utopili se.
Bůh trpělivě čeká. Není to důkazem Jeho slabosti, ale lásky a touhy, aby všichni lidé byli spaseni. Přesto čas Jeho milosti nepotrvá věčně. Jednou skončí. Vezměme to prosím vážně. “Most” se jednou pohne ze svého místa, stejně jako ve zmíněné pohádce. Bůh ale nabízí těm, kteří nechtějí být smeteni do hlubiny, pevnou půdu pod nohama – kříž Ježíše Krista.