Přečteno 772 krát.

Odpuštění – to je naše rozhodnutí, naše volba. Není to pocit – nesnažte se cítit odpuštění. Je to akt vůle. „Nečekejte s odpuštěním na okamžik, kdy budete mít pocit, že odpouštíte, “ napsal Neil Anderson.

„Tímto spůsobem toho nedosáhnete. Když se rozhodnete odpustit, bude to ještě nějaký čas trvat, než se city uzdraví.“ Dovolíme Bohu, aby vynesl na světlo zranění z naší minulosti, protože „pokud odpuštění nepřijde až do emocionálního jádra vašeho života, zůstane neúplné,“ napsal Anderson. Uznáváme, že to bolelo, že to bylo důležité, a rozhodneme se odpustit našim otcům, matkám – všem těm, kdo nás zranili.

Neříkáme tím :“Vlastně na tom nezáleží.“ Neříkáme tím : “ Stejně jsem si to asi částečně zasloužila.“ Odpuštění říká : „Bylo to zlé. Bylo to velmi zlé. Vadilo to a hluboce mě to zranilo. Ale já tě propouštím. Dávám tě Bohu.“..

Možná nám pomůže, když si uvědomíme, že ti kdo nás zradili, byli sami hluboce zraněni. Byla to zlomená srdce ; srdce, jenž byla zlomena a jež padla do zajetí Nepřítele.

Ve skutečnosti šlo o figurky v jeho rukou. Neznamená to, že nenesou odpovědnost za svá rozhodnutí a za to co způsobili. Nicméně uvědomíme-li si, že to byli lidé, jejichž duše se zhroutily, takže si je Nepřítel mohl používat ve svém boji proti nám, pomáhá nám to propustit je.