Přečteno 2530 krát.

OČISTEC je lidský výmysl sloužící k obhajobě lží manipulátorů

Očistec smyšlené místo, kde mají údajně trpět duše, aby odčinily své hříchy a nemusely do Pekla. Tato démonská nauka mimo jiné ospravedlňuje představu, že bytosti, vyvolávané při spiritizmu, můžou být skuteční mrtví lidé, kteří se nedopatřením někde zasekli na cestě.

Učení o očistci nemá nic společného s Biblí a nikde v Bibli se zmínka o něm nevyskytuje.

Očistec se velmi hodí pro klamání lidí, neboť také doplňuje Mariánský kult, umožňuje vzývání mrtvých (to démoni vždy vítají). Umožňuje také pohodlnější život, neboť se s představou očistce dá tolerovat větší lež. Očistec vkládá do vysvětlování Boží lásky k lidem dodatečnou představu Boží pomstychtivosti, kterým se v učení Nepravosti ospravedlňuje pocit hnusu a zděšení při komunikaci s démonickými zjeveními.

Jako každá Nepravost, i učení o OČISTCI nachází vysvětlení jen samo v sobě a argumenty pro existenci očistce pocházejí jen ze samotného učení. (Tímto přístupem je samozřejmě možné obhajovat JAKOUKOLIV myšlenku).

Žádná učení o očistci tedy nepochází z Písma, ale pochází od lidí, kteří si je buď vymysleli, a nebo hůře, přímo jej obdrželi díky satanovu klamu v podobě zjevení Panny Marie či channelingu. Tomuto démonickému zjevení podlehlo obrovské množství lidí, a jsou jím tedy bezezbytku manipulováni a podobná bludná učení od něj přijímají.

Opravdu si někdo myslí, že by po mučení a trápení v Očistci řekl: „Ano, bylo to spravedlivé že jsem byl takhle mučen a od tohoto okamžiku budu svého mučitele milovat“ a „Jsem si vědom, že za své činy jsem byl zcela spravedlivě mučen trochu méně, než ostatní? Celé učení o Očistci je pomatený blábol, který ale milují všichni, kdo nalezli zalíbení v Nepravosti.

V následujícím textu si můžeme ověřit výse uvedené skutečnosti. Můžete si je také ověřit samostatně v jiných textech o Očistci.

Katolické literatura: Duše v očistci jsou hodny politování, byť si jsou svoji spásou jisty, neboť: Nemohou – jako je tomu na zemi – dosáhnout od Boha odpuštění konáním dobrých skutků, ale jen utrpením. Pro ně nastala noc, o níž praví Kristus: (Jan 9,4), „že nikdo nebude moci pracovat.“ Biskup Dr. Pavel Keppler z Rottenburgu říká: „Kyvadlo hodin v očistci stále odtikává: trpět, čekat, trpět, čekat…“
Utrpení duší v očistci nepřináší zásluhy, t.j. za muka trpěná v očistci se jim nedostane odměny v nebi, kdežto lidem na zemi za trpělivé snášení útrap kyne věčná odměna. Po smrti už není příležitost ke konání dobrých skutků. Duše v očistci jsou na tom do jisté míry hůř než žebráci, protože ti mohou prosit bližního o pomoc, ale duše v očistci ne. Musí jen trpělivě a odevzdaně snášet očistu. Jen velmi zřídka je některé duši dovoleno, aby se zjevila na zemi a prosila o pomoc.
Katolická Církev se modlí za zemřelé v Kristu, za ty, kdo do ní náleželi. Při Mši svaté se modlí kněz: „…kteří nás předešli se znamením víry…“ K politování jsou proto duše těch, kteří nevěří v očistec, neboť jejich příbuzní na ně v modlitbách nevzpomínají, považujíc to za zbytečné. Je proto velmi záslužné, pamatujeme-li v modlitbách i na duše jinověrců, trpících v očistci. Mnohým duším v očistci se dostává útěchy od sv. andělů a především od Panny Marie (viz. Mariina Doba 3/01).
Sv. Františka Římská praví, že anděl strážný vnuká také pozůstalým, aby se za duše zesnulých modlili a dávali za ně sloužit Mše svaté. I přímluvné modlitby věřících na zemi vlévají balzám do jejich utrpení a zkracují jim dobu trestu. Suaréz a jiní teologové učí, že andělé sdělují duším v očistci, kdo se za ně na zemi modlí.
Zvláštní radost pociťují duše, je-li některá z nich vykoupena a přijata do nebe. Ctih. K. Emmerichová praví: „Nelze vylíčit radost a útěchu, pociťovanou dušemi, které ještě zůstaly v očistci, je-li některá z nich vysvobozena.“ Zde již není místo pro závist, ale prožívá se opravdové „společenství svatých“. Duše v očistci se radují i z toho, že nemohou již hřešit a že nepodléhají více pokušením. Jejich vůle je nyní shodná s vůlí Boží a snášejí proto své utrpení s velikou odevzdaností. A právě tím se liší toto místo od pekla, kde panuje jen zoufalství a kde se ozývají jen výbuchy vzteku.
Sv. Kateřina Janovská říká: „Vůle duší v očistci se úplně srovnává s vůlí Boží; nenazývají svá utrpení trestem a bolest nepovažují za trest. Klidně a odevzdaně se podrobují řízení Božímu, které berou na sebe z čisté lásky. Pokládají za důkaz velkého milosrdenství, že se mohou v očistci zbavit skvrn hříchů, s nimiž by nikdy nechtěly předstoupit před tvář Boží spravedlnosti… jejich touha patřit na tvář Boží je palčivější než žár očistného ohně.“
Touha patřit na tvář Boží….. Muka v očistci jsou těžší než trápení na zemi, čemuž v hloubi duše málo věříme, protože očistec neznáme z vlastní zkušenosti! Sv. Kateřina Janovská říká, že žádný jazyk nemůže popsat, co trpí duše v očistci, žádný člověk nemůže pochopit, co a jaký stav to je, být bez osobitné milosti Boha.