Přečteno 2014 krát.

Asi to některé překvapí, jiné nepotěší a mnohé naštve, ale Anorexie je duchovní nemoc, neboli problém způsobený démony! Tudíž je na ni nejlepším lékem lék duchovní! Tím je moc a autorita Ježíše Krista, nebojte se Ho požádat o pomoc!

Cesta k Bohu je zároveň i cestou od Poruchy Přijmu Potravy. Rozhodnutí je jen na Vás.

Všechny druhy Poruchy Přijmu Potravy jsou založeny na vyvolávání pocitů viny, na pocitech nejistoty a méněcennosti či přímo bezcennosti. Je to způsob, jakým démoni získávají čím dál větší moc v životech lidí s Poruchou Přijmu Potravy, způsob, kterým ničí jejich životy.  Oběti Poruchy Přijmu Potravy slyší hlasy, které jim ničí život (Hlasy obětem přikazují, zakazují, některé je uráží, křičí na ně, vyhrožují jim apod…) Démoni, kteří stojí za těmi hlasy jsou rozhodnuti své oběti zabít. Problémy s jídlem, ačkoli je to oblast, která přímo ohrožuje na životě, jsou jen „špičkou ledovce“, jehož základnu tvoří právě pocity méněcennosti, nejistoty, výčitky a sebeodsouzení.

Cesta k Bohu je cestou od démonů.

Když se podíváte na jednotlivé případy lidí s Poruch Přijmu Potravy, zjistíte, že jsou téměř totožné.
Prakticky stejné myšlenkové a pocitové útoky, urážky a výčitky od těch hlasů. Zdá se, jako by měly „stejnou školu“ (a také to tak je). Démonům se podařilo najít velmi spolehlivý způsob, jak ničit lidské bytosti a tak se jej drží.

Pokud několik let „létáte“ v anorexii a  již jste se neúspěšně pokusili vrátit k normálnímu způsobu života a stravování, máte v hlavě ty výčitky tak dlouho, že už jim věříte. Posloucháte ty urážky a odsouzení a nevíte, jestli nejsou pravdivá. Nedokážete rozpoznat, co je realita, a co je pouze práce těch zlých hlasů. Nechápete, že to, co slyšíte a vidíte Vy, druzí neslyší a nevidí. Váš pohled do zrcadla je velmi zkreslený, realitu zahlédnete jen výjimečně a brzy znovu uvěříte tomu, že jste hnusní, bezcenní, tlustí…

Poproste Boha o pomoc, modlete se v Ježíšově jménu a ve víře v něj hledejte pomoc, věřte, Bůh je mocnější než démon jenž Vás sužuje.

Démon bude dělat všechno možné, aby Vás zastavil. Netrapte se nad tím, že se Vám pokaždé nepodaří zvítězit, a nevzdávejte to! Bůh s Vámi

———————————————————————————————————————————–

Už se ani nepamatuji, kdy jsem se vlastně naposledy pořádně vyspala. Několikrát za noc se budím nesnesitelnými bolestmi, které mě pak provázejí také celé dny. Ztráta obranyschopnosti těla, pokleslé ledviny, krvácení do žaludku – to je jen část z té spousty nemocí, které mě pronásledují.

Kolik doktorů už jsem obešla a hledala u nich pomoc! Bohužel marně. Pokaždé jen pokrčí rameny a řeknou, že se s tím musím smířit. „Ostatně, zavinila jste si to sama…“ řeknou mi občas s výčitkou v hlase. A mně nezbývá než s nimi souhlasit a dál trpět jako zvíře.

Jak to všechno vlastně začalo? Bylo mi dvacet a nebyla jsem právě šťastně vdaná. Můj muž pil a když měl, jak se říká, v hlavě, dokázal být až neuvěřitelně hrubý. Konfliktů stále přibývalo, až mě nakonec začal bít. Při jedné hádce se manžel neovládl, dal do rány víc síly. Zlomil mi dva prsty na ruce! Jindy mi zase zlomil žebro… Nevím, proč jsem od něj neodešla. Snad jsem nechtěla brát dětem tátu, snad jsem doufala, že se časem změní – už ani nevím. Jisté je jen jedno: vinu za své nevydařené manželství jsem dávala sama sobě, lépe řečeno své postavě. Měřím 175 centimetrů a tehdy jsem k nim vážila plných 105 kilo! A tak jsem si namluvila, že když zhubnu a budu mít postavu jako proutek, vše se zase obrátí k lepšímu. Manžel bude zase chodit domů místo do hospody, zase mě bude milovat, všechno bude jako dřív… Byla to naivní představa, ale tonoucí se, jak známo, chytá i toho sebetenčího a sebedrobnějšího stébla. Takže jsem nasadila přísnou dietu.
To víte, ze začátku to nebylo nijak slavné, kila šla dolů pomalu, žaludek se hlásil o nějakou tu dobrotu a těžko se mu odolávalo. Jenže já se rozhodla, že vydržím. Pořád jsem si představovala, jak bude všechno krásné, jen co se začnu podobat modelkám ze žurnálů. A tenhle sen mi pomohl přenést se přes první úskalí diety. Pak už začala váha klesat rychleji.

Teprve po delším čase jsem si uvědomila, že mi jídle vlastně nic neříká, kolikrát jsem si nemusela dát od rána do večera jediné sousto. Kde by mi přišlo na mysl, že by mě to mělo začít znepokojovat. Naopak! Byla jsem šťastná, že si mé tělo na dietu tak zvyklo. Těšila jsem se, že i později nebudu tolik jíst a postavu si udržím. Prostě viděla jsem všechno v těch nejrůžovějších barvách. A kila běžela dál vesele dolů. Ručička váhy už minula osmdesátku, sedmdesátku a blížila se k šedesátce. Ale mě se to pořád zdálo málo. Připadala jsem si strašně tlustá.

Všechno se zvrtlo v době, kdy jsem vážila už jen 47 kilo. Tehdy si můj organismus řekl dost – a já se zhroutila. Najednou, bez varování. „Musíte začít jíst,“ radila mi lékařka. Jenže ono to nešlo. K jídlu jsem měla vyložený odpor, hnusilo se mi, hnusila se mi i má postava. Nenáviděla jsem její tloušťku – i když jsem už byla vychrtlá na kost. Jenže mně se zdálo, že bych měla ještě hubnout, aspoň o kilo nebo dvě. Nebyla jsem schopná myslet na nic jiného. Cokoli jsem snědla, to jsem okamžitě vyzvrátila zpátky. Ale přišel další šok. Vztah mezi mnou a manželem se nijak nelepšil. Mé hubnutí nic nezměnilo, bil mě pořád dál – a navíc začal v opilosti mlátit i naše děti! Devítiletému synovi dal dokonce takovou facku, že mu přerazil čelist. A to byl konec.

Po rozvodu jsem si uvědomila, že se sebou musím začít něco dělat, jinak se celá oslabená hladověním nedokážu o kluky postarat. Přibrala jsem na 55 kilo – ale to bylo všechno. Tenkrát jsem také poprvé slyšela svou diagnózu: mentální anorexie. Do té doby jsem netušila, že hubnutí a dieta mohou takovouhle psychickou poruchu způsobit. Dneska se bojím, jak všechno skončí. Už jsem slyšela o tolika anorektičkách – hlavně mladých holkách – které na tuhle nemoc umřely. Mám strach – ale nemohu nic dělat. Mé tělo a hlavně mozek dál odmítají cokoli jíst. A k tomu se přidávají další a další choroby!

Kéž je můj osud varováním pro všechny, kteří si myslí, že musí za každou cenu začít hubnout…..
Martina Nová
(Převzato z časopisu Žena a život, ročník cca. 1995)

Já nenávidím pocity
Jež dusí mysl mou
Já nenávidím své tělo
Jež jednou velkou chybou je
To stát se nikdy nemělo
V zrcadle vidím víc než mám
Něco jiného než ostatní
Pak do depresí se propadám
Pomalu se ztrácí mé míry
přestávám jíst, zhubnout chci
mizí poslední kousek mé víry
mysl má jak černá díra je
chaos v ní drží vládu
dobro tam se zlem bojuje
když v hlavě vyhrává zlo
rány na rukou přibývají
já klesám na samé dno
pak jasný úsměv slzy nahradí
to dobro navrch má
dokud mě tělo zase nezradí
je to spousta přeludů
je to jak bludný kruh
je to podivná hra osudu.